Pár (set) slov o Petru Vápeníkovi

 

Narodil se v roce 1966 v Domažlicích a vyrůstal především na úžasné zahradě svých prarodičů ve Staňkově na Domažlicku. Pokud jde o fotografii, byl v prvních několika letech svého života jen pouhým pasivním objektem útrpně snášejícím fotografickou aktivitu svých rodičů. Jejich stará ale krásná dvouoká Flexareta v něm nicméně odmalička vzbuzovala zvláštní chvění, které vyvrcholilo tím, že zatoužil po svém vlastním fotoaparátu. To už ale chodil do školy v Plzni a během celkem nudné základní školní docházky ho jeho otec naučil fotografie nejen „vycvaknout“, ale i vyvolávat, a vštípil mu základní ekonomické pravidlo, že jedna zkažená fotografie je totéž jako vyhozený rohlík. Protože měl rohlíky rád, snažil se kazit fotografie co nejméně, což se mu ne vždy dařilo, ne vždy daří a zřejmě i nadále ne vždy bude dařit, i když rohlíky oproti fotografiím v průběhu času notně devalvovaly.

V Plzni vystudoval gymnázium, a protože mu studium docela šlo, dostal za odměnu úžasný sovětský fotoaparát LOMO, který dokázal na jedno mechanické natáhnutí exponovat až sedm fotografií za sebou. Pravda, byla to kadence, kterou nikdy ve svém životě v praxi nepoužil, ale na pohled to vypadalo natolik luxusně, že sklízel bez ohledu na kvalitu vyrobených fotografií obdiv kolektivu. Během studií na Vysoké škole chemicko - technologické v Praze fotil po řadu let jen minimálně a na dávné fotografické základy nenavázal ani na vojně v Janovicích nad Úhlavou tím spíš že fotografování v té době a souvislostech dokonce občas zavánělo špionáží a velezradou.

Po vojně následovaly tři prakticky bezfotografické roky ve službách vědě na Ústavu anorganické chemie AV. Tento čas využil aspoň k tomu, že o fotografii hodně četl a objevil pro sebe báječné fotografie Josefa Sudka, které mu napověděly, že je vždycky lepší před focením trochu přemýšlet než jen usilovně mačkat spoušť. K fotografii se vrátil, až když začal jako čerstvě ženatý muž vyučovat silozpyt a lučbu na Gymnáziu Františka Křižíka v Plzni. V té době si pořídil svou první moderní zrcadlovku, samozřejmě ještě analogovou, se kterou se pustil do úplně nového objevování fotografických zákonitostí a také začal fotit v barvě. Až po třicítce (poté, co zcela změnil obor své působnosti, přestal učit a přešel do ekonomického sektoru) se začal věnovat fotografiím o něco poctivěji, což ovšem neznamená, že by se fotografii nesnažil být permanentně nevěrný s různými múzami, ať už s těmi starořeckými nebo s jejich modernějšími analogiemi.

V posledních čtyřech letech docela zásadně změnil mnohé důležité oblasti svého života: Přestěhoval se do Dobřichovic, změnil zaměstnání (z marketingu přešel do oblasti IT), rozvedl se a založil si osobní blog, kde ještě častěji než fotografie zveřejňuje své povídky, reportáže, fejetony, glosy a dokonce i básně. Přestože se tomu jako fotografický staromilec dlouho bránil, nakonec si přece jen pořídil digitální zrcadlovku (Canon EOS 550D), takže od té doby má také - jak je dnes zvykem - mnohem víc fotek v podobě organizované změti jedniček a nul v počítači než v podobě skutečného obrazu na skutečném fotografickém papíře. I když si rád občas odskočí zpátky ke starému dobrému kinofilmu, jsou to dnes už jen občasné výlety. S digitální zrcadlovkou začal více experimentovat a hledat, jak dostat do fotek i trochu něco jiného než statický a plochý obraz skutečnosti, a postupně pro sebe objevuje i kouzlo světů skrývajících se běžně mimo naše zorné pole, např. kouzlo světa infračerveného. Protože je od přírody stydlivý, dává ve fotografii přednost objektům, které se před objektivem nesvlékají a kterým není možné vnucovat svou představu, jak se mají tvářit, ať už jsou to objekty běžné velikosti anebo z „mikrosvěta“.

Rád pracuje s dlouhými expozicemi, v případě infrafotek až několikaminutovými. Fotografie následně upravuje jen minimálně, většinou jen upřesňuje výřez, ale v obrazu samotném nedělá již téměř žádné změny. Výjimkou jsou samozřejmě infračervené fotografie, kde jsou určité úpravy nezbytné, aby obraz - původně našim očím skrytý - vystoupil „ze zásvětlí“.

 

Tato výstava je jeho prvním pokusem zprostředkovat klasickou papírovou podobu fotografií i někomu jinému než okruhu rodiny a nejbližších známých. A jestli jste se tímhle zvláštním stručným fotoživotopisným sumářem pročetli až sem, vypadá to, že dlouho marné úsilí autora fotografií napsat něco o sobě v děsuplné „er formě“ snad nakonec nepřišlo úplně vniveč, za což rozhodně zasloužíte velké poděkování.

 

 

 

Odkaz na osobní blogové stránky: https://pvapenik.blog.cz

 

 

 

Pro vytvoření fotografií na této výstavě byla použita následující fototechnika:

Fotoaparáty: Canon EOS 550D a Canon EOS 300

Objektivy: Canon EFS 18-135 mm, Canon EF 17-40 mm L USM a Canon Macro EF 100 mm L USM.

Filtry: Hoya Infrared R72 a Hoya CIR Polarizing